Recenze knihy: Neber zvíře do úst aneb podala Eva Adamovi jelito?

11.07.2014 19:31

Kniha Neber zvíře do úst s podtitulem Podala snad Eva Adamovi jelito?, je nepochybně na našem trhu unikát. Nejen kvůli tomu, že obecně je problematika vztahu ke zvířatům, mířící do oblasti stravovacích návyků většiny lidí, poměrně opomíjená (i když různé výjimky by se našly - například Věčná Treblinka autora Charlese Pattersona), ale zejména šíří svého zpracování. Kniha totiž nabízí velice důkladné rozhovory s de facto všemi českými osobnostmi, které se v oblasti zvířecích práv pohybují. Kromě toho nabízí i hodně otevřenou zpověď samotného autora Pavla Huba, která celou knihu uvádí. A nejen z této předmluvy, ale i ze samotných rozhovorů mezi řádky přímo čiší, jak důležité je pro autora toto téma a jak hluboko v něm rezonuje. Což je jednoznačné pozitivum knihy, které jí přináší, řečeno sportovní terminologií, silný tah na branku. A rozhodně je zajímavé i z psychologického hlediska a celkově z pohledu vztahu ke zvířatům; sám autor totiž není žádný adolescentní nadšený aktivista, který by se z mladického zápalu pouštěl do nějakých "hurá akcí", co ho za chvilku přejdou, ale zkušený novinář, který došel k otázkám našeho absolutně ambivalentního vztahu ke zvířatům v poměrně pozdním věku kolem čtyřiceti let. Do té doby, jak uvádí v poutavé a čtivé předmluvě, viděl svět stejnýma očima, jak většina lidí kolem: zvířata měl sice rád, ale zároveň si pochutnával na klobáskách a prejtu, což je i název poměrně rozsáhlé předmluvy ("Měl jsem rád klobásy a prejt"). V určitém momentě - a je škoda, že tenhle iniciační proces není podrobněji popsaný - si uvědomil, co se za tou klobáskou a prejtem doopravdy skrývá, kolik utrpení kvůli tomu musela zvířata prožít. A z celkové dikce knihy je zřejmé, že z tohoto "šoku" doposud nevzpamatoval - je to pro něj nesmírně silné a zároveň i bolestivé téma.

Druhá oblast osobnosti autora, která knihu poměrně značně ovlivnila, jsou pak otázky náboženské a filozofické. I když to není v knize nikde přímo vyjádřené, autor má zjevně blízko ke křesťanství a právě rozpor mezi křesťanskou věroukou, založenou na soucitu a milosrdenství a chováním a ideologií striktního antropocentrizmu, vycházejícím z některých interpretací bible a filozoficko-teologických směrů (Rene Descartes), který přináší do přístupu mnohých křesťanů postoj, že Bůh stvořil zvířata pro nás a tedy si s nimi můžeme dělat co chceme, je pro autora hodně palčivý. Snad i proto otevírají knihu rozhovory právě teologicko - filozofického charakteru. Pro přemýšlivější čtenáře je to určitě dobře a všechny tyto podrobné dialogy (religionista a filosof Vladimír Šiler, biolog a kněz Marek Orco Vácha, kněz a ekolog Matúš Kocian) nabízí nespočet podnětů k přemýšlení. Druhá věc je, že pro čtenáře inklinujícího spíš k přímočařejším pohledům, mohou představovat hned zpočátku poměrně velké sousto a čistě z redakčního pojetí by se možná hodilo zařadit na úvod něco "údernějšího". K filozoficko - náboženské části knihy se pak dá přiřadit i celkově sedmý rozhovor s religionistou a vyznavačem gnóze Janem Kozákem, který už je pro běžného smrtelníka, jež není od rána do večera ponořený do tajných spisů a traktátů, takřka nesrozumitelný. Čtení navíc poměrně hodně ztrpčuje záliba Jana Kozáka ve výrazech tipu "židokřesťanství" a celkově zavání některé jeho názory až lehčím antisemitismem - byť zaobaleným do filozofických a náboženských pojmů. Na příslovečné lámání chleba pak dochází v okamžiku, když se ho Pavel Hub zeptá, zda se zpovídaný sám stravuje alespoň vegetariánsky; Kozákova odpověď je, ve zkratce řečeno, taková, že vyrůstal v reálném socialismu, kdy nikoho ani nenapadlo o mase přemýšlet, tudíž si kromě některých druhů zvířat, jejichž pojídání by bylo zřejmě přece jen moc i na jeho pojetí "vnitřního Člověka" (například srnčí, telecí), maso dopřává. Tento motiv rozporu mezi chováním některých zpovídaných a jejich názory odsuzujícími využívání zvířat, je leitmotivem, který se táhne de facto celou knihou a ještě se k němu vrátíme v mnohem krystaličtějších příkladech, než je tomu u spíše filozoficky laděného Jana Kozáka, který nemá žádné větší ochranářské ambice.

Hned následující rozhovor po tomhle poměrně iritujícím čtení je pak přímo balzám a nabízí úplně jiný pohled; praktický lékař a takřka stoprocentní vegan Zbyněk Luňáček, který stál u zrodu například České vegetariánské společnosti, nabízí civilní a přitom fundovaný a lidský postoj, kde je vidět od prvního slova propastný rozdíl mezi tím, když někdo vztahem ke zvířatům opravdu žije a stojí si za svými slovy i svým chováním (Zbyněk Luňáček se vegetariánsky stravuje již přes dvacet let a i jeho rodina včetně dětí nejí maso) nebo když o těchto tématech někdo jen akademicky filozofuje a moralizuje, ale není schopen si sám maso odepřít. Doktor Luňáček je přitom i zapáleným sportovcem, je sám ve výborné kondici a hlavně disponuje díky svému studiu a lékařské praxi dostatečným množstvím relevantních informací, které navíc umí velice jasně a srozumitelně podat. Zajímavá je třeba jeho odpověď na otázku, kdy odpůrci etického stravování tvrdí, že upírat dětem maso je takřka zločin, neboť je prý nutně potřebují ke zdravému vývinu těla. "Jestli mají tito lidé pocit, že vědí víc, než přední odborníci na výživu, tak jim nehodlám jejich názor upírat, byť je naprosto scestný," říká doktor Luňáček. "Maso ve své stravě nepotřebujeme - ani k vývinu těla, ani k ničemu jinému. Například stanovisko Americké dietetické asociace, největší světové organizace zabývající se lidskou výživou, je, že vegetariánská strava je zdravá a vhodná pro dospělé v každém věku, stejně jako pro děti. Takže není žádným týráním, když své ratolesti vychováváme ve filozofii, že zvířata se nezabíjejí a nejedí." O tomto tématu napsal Zbyněk Luňáček i brožuru Vegetariánství a děti (dnes již bohužel rozebranou), odkazující na různé studie a právě jimi navrhuje argumentovat například při dialogu s českými lékaři, kteří mají podle jeho zkušeností o výživě - nikoli obecně medicíně - značně omezené a zastaralé informace. Celkově nabízí rozhovor s tímto předním odborníkem na výživu velice cenné informace zejména pro lidi, kteří si chtějí hlídat, aby jejich bezmasá strava byla do nejvyváženější. Řeč přijde samozřejmě i na téma vitamínu B12, kde rozhodně doporučuje jeho sledování a doplňování a to zejména u kojících matek - veganek. "Můj názor je, že ti vegani, kteří si nedoplňují vitamín B12, jsou v podstatě fanatici, protože tyto informace jsou obecně známy," uvádí poměrně radikálně doktor Luňáček. Dále popisuje zdroje například omega 3 mastných kyselin (lněný olej, řepkový olej apod), či problematiku vitamínu D. Co se týče praktických informací, které by si měli všichni vegané a vegetariáni zjistit, je tento rozhovor z celé knihy určitě nejhodnotnější.

Po důkladném vyzpovídaní Zbyňka Luňáčka následuje v knize rozhovor s autorem této recenze, který tudíž přeskočím a pak přichází několik rozhovorů s lidmi, pohybujícími se v různých organizacích hájících práva zvířat (Ochránci hospodářských zvířat, Compassion in World Farming a další). Tyto rozhovory přinášejí mnoho velice cenných informací, zejména z oblasti "výroby" mléka a celkově situace hospodářských zvířat, popřípadě jejich etologie. Dávají nahlédnout i do zákulisí těchto organizací, metod jejich práce a přístupu běžných lidí k nim. Jedná se o velice inspirativní čtení a díky šíři záběru i zvolené formě dialogu s těmito lidmi je velice zajímavé sledovat různé přístupy a metody práce. Od nezastřeného ukazování utrpení zvířat na jatkách a ve velkochovech (zajímavý rozhovor s Romanem Rozumkem z Otevři oči), přes právní oblast (Martin Hyťha z Dětí země) k problematice welfare (Marcela Frei z OHZ). A v téhle tématice pak narazíme i na zřejmě nejkontroverznější oblast celé knihy u mapování postojů ochránců zvířat - a to je téma jejich vlastního životního stylu, které jsem již zmínil v případě filozofa Jana Kozáka. V nejkrystaličtější podobě se to ukazuje v rozhovoru s Marií  Lokingovou, která vede psí útulek a velice aktivně bojuje proti zabíjení psů na maso zejména u Vietnamců. Počátek rozhovoru nabízí poměrně akční čtení, kde popisuje odhalování psích jatek, stopování Asiatů, kteří podle jejích zkušeností psí maso konzumují a boj se státními orgány, které toto téma přes její neustálé urgence ignorují. Je poměrně obdivuhodné, jakou energii do toho Marie Lokingová vkládá a některá její líčení, například o stopování psa Rufa "kterého si česká žena vzala z útulku a obratem ho prodala vietnamskému občanovi za 400 korun", o jeho porážce na jatkách, kdy se do pátrání po Rufových ostatcích pustila sama s kamarády, si nezadá s napínavými thrillery. Ve finále pak dokonce objeví Rufovu uřezanou hlavu, kterou v rámci důkazů musí ovšem vrátit do pytle k dalším podobně hrůzným artefaktům. Ovšem co přijde o několik otázek později, je opravdu solidní šok - autor knihy se jí zeptá, jak se vlastně stravuje ona sama. A Marie Lokingová s odzbrojující upřímností odpovídá: "V mém jídelníčku je maso a mléko zastoupeno v dost velké míře, ale předpokládám, že konzumuji pouze produkty zvířat k tomuto účelu určených, držených v podmínkách, které jim nezpůsobují utrpení a poražených způsobem, které jim nečiní zbytečnou bolest. Je ale pravda, že když jsem poprvé stála na psích jatkách, bylo mi hodně těžko… A podobné pocity mnou burcovaly, když jsem stála na jatkách, kde se zabíjejí hospodářská zvířata, přestože se tak děje pod kontrolou a za zcela jiných podmínek." Toto téma pak dále rozvíjí s odkazem na kontrolu státních orgánů (zajímavá je její logika, že v případě psů u Asiatů kontrola podle jejích osobních zkušeností absolutně nefunguje, zatímco u jatek se na ni odvolává a spoléhá se, že je garantem, jak je tam vše v pořádku). Ovšem i bez tohoto rozporu je situace z předchozího líčení, kdy po nocích běhá po různých tajných úkrytech a stopuje Vietnamce, kteří zabili psa Rufa, aby si pak doma dala spokojeně řízek, natolik do očí bijící a absurdní, že by to stálo za nějaký odborný psychologický rozbor na téma vytěsňování, obraných mechanismů, snímání osobní odpovědnosti a extrémního alibismu. Při tomto rozhovoru si může čtenář jen říct, že je škoda, že Pavel Hub nešel v otázkách hloub, že se například neopřel do rozporu mezi zcela evidentně výhradně kulturním rozdílem v přístupu ke psům a například prasatům, která Marie  Lokingová bez uzardění baští, i když všechny etologické studie ukazují, že prasata jsou stejně - ne-li víc - inteligentní jak psi a mohou být podobně socializovaná. Míra pokrytectví, alibismu a neschopnosti přenést se přes určité vžité vzorce kulturního chování je prostě v tomto rozhovoru (a v menší míře i některých dalších, ukazujících podobě alibistický a pokrytecký přístup některých ochranářů) natolik zjevná, že nezbývá než jen bláhově doufat, že si jí všimne - zejména s ohledem na ostatní rozhovory s lidmi, kteří utrpení hospodářských zvířat důkladně a sugestivně popisují - i samotná zpovídaná.

Z oblasti rozhovorů, které čtenářům, co mají ke zvířatům (všem - nejen psům) silnější vztah, hnou žlučí, patří i vyprávění s nadpisem Co viděla Ája na jatkách. Tentokrát ne kvůli přístupu zpovídané, což 22letá zdravotní asistentka Andrea Kohlerová, která musela z pracovních důvodů strávit jeden den na jatkách, ale kvůli popisovaným věcem. Ty jsou totiž přesně tak otřesné, jak ukazují různá videa, která se občas objeví na internetu; z celého rozhovoru si neodpustím dvě citace: "Hleděla jsem do těch otevřených očí krávy s dlouhýma řasama, které právě odřezávali hlavu a měla jsem pocit, že prožívám nějaký hrůzostrašný sen. Telátko, které šlo na smrt jako poslední, žilo i při uřezávání hlavy - ještě se škubalo. Moje kamarádka viděla, že ho zabili před očima druhého telete, které začalo v hrůze couvat. Chtělo utéct, ale nemělo šanci. Krev z něho jenom crčela." A v úvodu tohoto rozhovoru je podobně sugestivní citace z sms Andrey autorovi knihy: "Já vás už teď plně chápu - chce se mi pořád jenom brečet, furt mám ten masakr před očima."

Po těchto poměrně silných kalibrech je čtenář rád, když si může trochu vydechnout třeba u rozhovoru s právníkem Janem Šťastným z České vegetariánské společnosti, který udělal krátký proces s myslivci pořádajícími hony na jeho pozemcích. Čtení tohoto rozhovoru rozhodně zvedne náladu všem, kteří při pohledu na kamizolku a zhusta opilé "lesůpány" střílející po všem okolo, mají chuť k menší záměně rolí (osobně mě poměrně mrzí, že jsem neměl možnost potkat nějakého myslivce v ringu :-) ). Jan Šťastný se s tím opravdu nemaže a nejenže definitivně vypudil všechny zabíjeníchtivé myslivce ze svých pozemků, ale i se do nich solidně obouvá. "Jejich chování je často důkazem psychické choroby nebo nějakého narušení - chodí v uniformách s puškami, vraždí ze zálohy a mnohdy hromadně, dělají k tomu různé nablblé oslavy… ve svých časopisech a různých rozhovorech dokonce přiznávají rozkoš ze střílení zvířat (ostatně i norský zabiják Breivik byl myslivec). A navíc k sobě potřebují podobné "chlapáky", aby ji mohli sdílet - pravděpodobně si tak kompenzují impotenci, malý penis nebo něco takového. A ještě jedna zajímavost: na 100 000 myslivců je pouze tisíc žen; pěkný důkaz toho, jak podivná to musí být banda." A podobně nekompromisně odhaluje i další mýtus, který se k myslivectví váže a za který se mnoho myslivců schovává: že se starají o les. "Jedna věc je lovení zvěře a druhá péče o les a zvířata," uvádí Šťastný v rozhovoru. "O les se myslivci nestarají, na to jsou hospodáři, lesáci, majitelé a jiní. Sám jsem majitel lesa a tak vím, že kdybych jim nezakázal vstup, zajímal bych je pouze jako střelnice - o les by se nestarali. Nemají je rádi vlastníci půdy ani lesníci, protože cíleně likvidují predátory a zvěř pak poškozuje lesy. Změna by byla určitě nutná a nejlepší by bylo velmi omezené držení zbraně. Schválně zkuste odhadnout, jestli by bylo tolik myslivců, kdyby nesměli střílet a zvěř by se v případě nutnosti omezovala jinak, než slavnostními hony a zákeřnými odstřely. Kolik by jich to dělalo i poté, co by nemohli vraždit zvířata? Sejměte z myslivosti pozlátko zaprděných tradic a rádoby úcty ke zvířatům, mýtů o nutnosti zvěř regulovat a je tam jen vraždění zvířat. Seberme jim zbraně a právo zabíjet a zůstane jen pět deset procent nadšenců, co to dělají i pro přírodu."

Poměrně zajímavý je i rozhovor s řezníkem a uzenářem Zbyňkem Kladivem, který mluví o ztracené cti řeznického stavu. I když stojí z logiky věci na příslovečné druhé straně názorové barikády, o své práci na rozdíl od většiny svých kolegů - jak sám přiznává - poměrně intenzivně přemýšlí a nebojí se pustit i na poněkud tenčí led filosofičtěji laděných úvah, popřípadě do historie. O celkové situaci na jatkách a o tom, kolik lidí v této branži má podobně odpovědný přístup, si však nedělá příliš iluze a vidí mnohé své kolegy jako diletanty, honící se jen za penězi. Nicméně, jak sám říká, prvořadé je pro něj nasytit národ a z toho pohledu vidí nutnost mít velkochovy, jatka a další věci jako nevyhnutelnou. V tomto bodě by možná nebylo špatné, kdyby autor knihy opět šel v dialogu hloub a konfrontoval ho s poznatky o ekologické náročnosti chovu zvířat a o tom, k jak obrovským ztrátám dochází (notoricky známé údaje o ploše, která uživí jednoho člověka, který ji maso a oproti tomu desítky lidí stravující se vegetariánsky resp. vegansky), ale je otázka, zda by pro někoho tak pevně zakotveného ve svém přesvědčení, jako je Zbyněk Kladivo, mělo něco podobného smysl. Nicméně pro čtenáře by byly odpovědi tohoto poměrně přemýšlivého řezníka nepochybně zajímavé.

Podstatnou část knihy tvoří pak kromě rozhovorů i část věnovaná podrobnému studiu relevantní literatury a mnoho citací slavných autorů a myslitelů, které se vztahu ke zvířatům a vegetariánství vztahují. Pro lidi, kteří toto téma dlouhodobě sledují, se sice jedná o povětšinou známé věci, ale čtenáři neseznámení s touto tématikou tak podrobně, budou zřejmě překvapeni, kolik světových myslitelů odmítá zabíjení zvířat pro potravu a z jak hlubokých tradic vegetariánství vychází. Tato část dá rozhodně do ruky argumenty proti tomu, že nejezení masa je jen nějakým výstřelkem a aktuální módou. Přesvědčivě působí i počty lidí stravující se vegetariánsky (například v Indii stovky milionů lidí, v Evropské unii desítky milionů).

Co se týče grafické úpravy knihy, ta je na standardní úrovni, i když osobně mám docela výhrady k titulní stránce, kterou zdobí ne zrovna přesvědčivá kresba, která navíc evokuje zcela jiný žánr, než ve kterém se kniha pohybuje. Stejně název i podtitul knihy by podle mého názoru mohly znít přesvědčivěji, vzhledem výrazným přesahům a ambicióznímu pojetí publikace. Pokud chtěl autor toto celkově závažné téma odlehčit, jistě by se našla i jiná cesta a možnost grafického ztvárnění (například interakce člověka a zvířete), než tato titulní kresba s ne úplně šťastně vybraným fontem a zbytečně agresivní barvou pozadí. Titulce by se tedy rozhodně vyplatilo věnovat více pozornosti, aby případné čtenáře spíše neodrazovala.

Součástí knihy je i DVD s výběrem klipů s filmy, které má význam opět spíš pro ty, kdo se v této oblasti rozkoukávají - uvedené klipy jsou totiž k mání většinou i na YouTube, takže většina z těch, kdo mají o tuto oblast skutečný zájem, je již viděla.

Každopádně celkové se jedná o velice inspirující knihu, která dá nahlédnout do této oblasti zřejmě ze všech myslitelných úhlů a která přináší mnoho odpovědí i dalších otázek, po nichž má smysl pátrat.

A na závěr připojím jeden z nejsilnějších citátů, kterými je tato kniha protkaná a který jde opravdu hluboko pod kůži:

"Skutečná dobrota člověka se může projevit v naprosté čistotě a svobodě jen vůči tomu, kdo žádnou sílu nepředstavuje. Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená tak hluboko, že uniká našemu zraku), záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni napospas: ke zvířatům. A zde došlo k základnímu debaklu člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývají všechny ostatní." Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

Autor recenze: Jan Müller

Pozn.: Na webu www.syrova-strava.cz uveřejněno se svolením autora. Zdroj: www.vegan-fighter.com

Zpět