Lidské oko a jeho funkce – pár netradičních postřehů
17.01.2013 12:56
Lidské tělo v sobě ukrývá mnoho příkladů a návodů ukazujících člověku cestu k univerzálnímu poznání. V souladu s výrokem: „Jak nahoře, tak dole...“ obsahuje komplexní popis zákonitostí našeho bytí. Dá se říci, že je pro nás „příruční“ encyklopedií univerzálního poznání a současně „příručním“ ale velmi sofistikovaným výzkumným pracovištěm. Tím mimo jiné přispívá k zajištění určité systémové míry soběstačnosti každého z nás, neboť základní informace a nástroje máme doslova po ruce. A co je nejdůležitější, naše dočasné lidské tělo neustále odráží aktuální míru našeho systémového poznání skrze naši spokojenost a naše zdraví. Proto v něm můžeme hledat a nalézat Vše, proto mu věnují mnohé poznávací systémy hlavní pozornost. Také naše úvahy o nehmotném (zjednodušeně energetickém) a hmotném těle vycházejí právě ze zkoumání vlastního těla, z objevování, že hmota tak, jak ji popisují například „vědecká“ fyzika nebo biologie, není jedinou látkou tvořící univerzální prostředí včetně lidského organizmu. Dalšími mohou být látky souhrnně označované jako nehmota, k nimž řadíme také energie. Úplný pohled na lidskou bytost by proto neměl postrádat její nehmotnou část a kromě hmotného těla by měl zahrnovat i její nehmotné bytostní jádro (Já, Ducha, Duši...) a nehmotnou část samotného těla (čakry, předhmotné tělo...). V tomto duchu pak můžeme zkoumat funkce jakéhokoliv tělesného orgánu (systému). Jedním z nich je lidské lidské oko.
To nás může zaujmout například už tím, že plní funkce, které bychom s okem nespojovali nebo bychom je na ryze hmotné úrovni spojovali jinak. Že oko lze využít jako diagnostický nástroj ke zjišťování a určování nemocí asi mnozí vědí. Obecně známé také je, že tato metoda se nazývá irisdiagnostika. Z našeho pohledu se jedná o neobyčejně účinný, lehce dostupný a přirozený (tělo nepoškozující) prostředek. Domníváme se, že podstatou irisdiagnostiky je na tělesné úrovni způsob obnovy oční tkáně. Oko se obnovuje, podobně jako srdce nebo játra, prakticky neustále. Vyplývá to z jeho obrovského zatížení. Na rozdíl od srdce a jater je vystaveno také „přímému“ působení vnějšího prostředí. K vyšší míře opotřebovávání oční hmoty přispívá i vyšší rozlišovací schopnost a nižší ochranný účinek předhmotného těla právě v prostoru oka, což má svůj systémový důvod, který bude v závěru vysvětlen. Takové náročné pracovní podmínky vyžadují rychlou, častou a účinnou obnovu. Přitom veškerá hmota k obnově je získávána přímo či nepřímo z každé části těla. Oko je tedy závislé na kvalitě, s níž pracují jednotlivé orgány (systémy) těla. Nedostatečná funkce jakéhokoliv z nich se dříve nebo později projeví nedostatečnou obnovou dané části oka včetně duhovky a právě toto systémové propojení mezi oční tkání a ostatním hmotným tělem je tou vazbou, kterou hledají někteří kritici irisdiagnostiky, a je podstatou její funkce. A protože oko není ryze vnitřní orgán a jeho část můžeme pozorovat vně těla, lze tyto obnovovací chyby sledovat a vyhodnocovat přímo na něm. Oko je tedy geniálním výtvorem Stvořitele, Boha, Systému, Přírody atd., který umožňuje diagnostikovat spokojenost a zdraví člověka, jeho duchovní a tělesný stav bez použití přístrojů. Ve spojení s přirozenými léčebnými metodami pak vytváří přirozený diagnosticko-léčebný komplex. Například ve spojení s homeopatií ho mohou velmi úspěšně používat také ti, kteří nemají v aktuálním lidském životě nastaveny nehmotné dovednosti tak, aby mohli k tomuto účelu používat cílené nehmotné (zjednodušeně energetické) působení. Přirozená diagnostika a léčba tak mají otevřené dveře pro každého. Jak už jsme mnohokrát uvedli, univerzální poznání je dostupné všem bez výjimky a ve formě, kterou daný jednotlivec potřebuje nebo požaduje.
V souvislosti s okem se také hovoří o přijímání fotonů skrze otevřené oči, o dívání se do Slunce. Tímto způsobem má být pozitivně podporována činnost mozku a následně celého těla. Myslíme si, že na tělesné úrovni provádí výběr přirozených energií a hmot pro organizmus shora zmiňované předhmotné tělo a hmotný povrch těla (kůže, sliznice...). To platí rovněž pro mozek a oko, ať je zavřené či otevřené. Distribuci a využití těchto látek pak zajišťují nehmotné tělo a příslušné části hmotného těla včetně krevního a lymfatického systému. Podle nás tedy spočívá pozitivní účinek „dívání se do Slunce“ v soustředění se Tvořivého ducha (bytosti, která dočasně užívá lidské tělo) na stahování přirozených (láskyplných, obnovujících a léčivých) energií do prostoru těla, odkud vytvářejí velmi příznivé vnější podmínky pro jeho existenci a funkce a odkud jsou nasávány příslušnými orgány (systémy) do těla. Popřípadě na stahování těchto energií do víceúčelového nehmotného vstupu/výstupu nacházejícího se nad kořenem nosu a označovaného jako „třetí oko“, který má k dispozici Tvořivý duch. O tom, že může mít sluneční záření pozitivní vliv na člověka i samo o sobě, nepochybujeme, ale domníváme se, že bez myšlenky a cíleného provádění této činnosti by se léčebné a regenerační procesy spojované s „díváním se do Slunce“ nemohly v popisované míře uskutečnit. Navíc, „dívání se do Slunce“ vyžaduje určité nehmotné (zjednodušeně energetické) dovednosti. Ty máme každý jiné a v daném životě můžeme narazit na limity, které mohou ohrozit naše zdraví, nebudeme-li je brát v úvahu. Jsou definovány stejně pro každou naši činnost a srozumitelně pro každého: zachování spokojenosti a zdraví. Nezapomínejme přitom, že tyto parametry mají ryze individuální charakter. Co může zvládnout druhý, nemusí být právě teď vhodné pro mě. To ale neznamená, jak naznačujeme, že se tomu nemohu právě já nikdy naučit. I když v tomto případě také platí, že každý si vytváříme pro svou dočasnou lidskou existenci určitá omezení, která usměrňují naše poznávání během daného života člověka.
Vrátíme-li se však zpět k fotonům, můžeme potvrdit, že jistý vztah mezi energiemi přijímaných hmotou oka a přirozenými funkcemi těla jsme také objevili. Každý člověk je schopen nehmotného vnímání, někdy označovaného jako mimosmyslové neboli bez užití hmotných smyslů (tzv. šestý smysl). V souladu s principem Nehmoty ho považujeme za primární, nadřazené vnímání hmotnému, a jeho rozvíjení podstatně zvyšuje soběstačnost jednotlivce i celku. Ale většina lidí žijících ve „vyspělé“ civilizaci ho odmítá nebo si ho nedostatečně uvědomuje. Nehmotné (zjednodušeně energetické) informace, které k nim neustále proudí z jejich dočasného lidského těla nebo z jejich vzdálenějšího okolí, ignorují a soustřeďují se na hmotu. A právě zprostředkování jedinečného nehmotného a hmotného vjemu je rovněž úlohou lidského oka. Nemá tedy vytvářet pouze hmotný obraz, tzv. hmotnou iluzi. Jak už jsme výše uvedli, v oblasti oka má ochranný předhmotný obal vyšší rozlišovací schopnost, vyšší citlivost a nižší robustnost. Propouští do oka a dále skrze něj k nehmotnému řídícímu centru těla (NŘCT) podstatně širší a zároveň přesněji definovanou paletu nehmoty a hmoty. Tělo tak získává jemnější, podrobnější, nehmotnou a hmotnou informaci (nejen hmotný obraz) o svém okolí, než kterou mu poskytují ostatní orgány (systémy). A protože je většina z nás systémově nastavena (od narození) na upřednostňování hmotného vjemu, ztráta oka nebo deformace oční tkáně vede nejen ke snížení našich zrakových schopností, ale i k dalším problémům. NŘCT totiž nedostává úplnou systémovou informaci, kterou očekává a na kterou je právě nastaveno. Její část (nejen hmotný obraz) zprostředkovaná hmotou zdravého oka chybí nebo je prezentována jinak než by měla být. Vzniká tak potřeba úpravy provozního režimu NŘCT, což je ryze nehmotný proces. Proto si lidé se shora zmiňovaným postižením vědomě nebo nevědomě rozšiřují nejen vnímání svými ostatními hmotnými smysly ale také vnímání nehmotné (mimosmyslové). Čím více se jim to daří, tím lépe se jim vede a roste míra jejich systémového poznání.
Naše úvahy nad funkcemi oka bychom uzavřeli konstatováním, že je úkolem, životním plánem, každého z nás rozvíjet své nehmotné vnímání i se zdravým okem a používat nehmotnou část informace ve větším měřítku. Nebo alespoň brát nehmotnou neboli na hmotě nezávislou část naší existence v úvahu. Takové chování nám přinese více individuální svobody, soběstačnosti, což je hlavním důvodem, proč se nehmotného poznání bojí všichni mocichtiví a chamtiví, proč brání jeho objevování a zpřístupňování. Přitom bychom zdůraznili, že člověku byla dána možnost zneužít do určité míry cokoliv. V tomto smyslu je míra naší svobody nevídaná a současně nezbytná pro náš další vývoj. Jediným nástrojem, který nám v těchto podmínkách umožňuje posoudit, jak využívat své nehmotné i hmotné dovednosti v rovnováze a ve prospěch svůj i ostatních, je láska...
Zdroj: Jiří Marcela, www.zivotcloveka.cz
